Zahrajem si na Vojnu
Jste červený čtverec
Pohybujete se pomocí šipek na klávesnici
Zapněte si zvuk
Najděte svou milou / svého milého
Dřív než bude pozdě
BodyVoiceBand a divadlo DISK uvádí hudebně dramatickou skladbu podle dochovaných textů a partitury E. F. Buriana.
\NEJBLIŽŠÍ PŘEDSTAVENÍ
14.10. 2017 | 16:00 | Nádraží Praha Bubny
15.10. 2017 | 17:00 | Nádraží Praha Bubny
Vojna byla poprvé uvedena v roce 1935 E. F. Burianem v divadle D35. Naposledy se k ní Burian vrátil roku 1954. Od té doby byly inscenovány pouze fragmenty tohoto díla a nejen pro náročnost herecké a pěvecké partitury se nikdo nepokusil o inscenaci celku. Jedná se o jeden z nejzajímavějších dramatických počinů vycházejících z lidové poezie u nás.
\AUTOR HUDBY A TEXTU
Emil František Burian
\REŽIE
Jaroslava Šiktancová
\CHOREOGRAFIE
Martin Pacek
\DRAMATURGIE
Zuzana Burianová
\HUDEBNÍ ARANŽMÁ A NASTUDOVÁNÍ
Zdeněk Dočekal
Dušan Navařík
Matěj Kroupa
\KOREPETICE
Zdeněk Dočekal
\LIGHT DESIGN
Ondřej Růžička
\PRODUKCE
Tereza Škorpilová
Eduard Prokhasko
\HRAJÍ
Michal Balcar
Vojtěch Bartoš
Izabela Firlová
Iva Holubová
Tereza Krippnerová
Marek Mikulášek
Michal Necpál
Marie Radová
Ondřej Vacke
Josefína Voverková
Marie Štípková
Petr Buchta
Tereza Vítů
Kristýna Podzimková
Štěpán Tretiag
Jakub Koudela
William Valerián
\BAND
Dušan Navařík
Michal Kostiuk
Klára Suchánková
František Tomášek
Zdeněk Dočekal
Pavel Husa
Zdislava Tonová
\AUTOR INTERAKTIVNÍHO TRAILERU A WEBU
Ondřej Hudeček
\PREMIÉRA
20. října 2013
\REPORTÁŽ
Setkání/Encounter
\RECENZE
Topzine
\ZADEJTE TAJNOU ZPRÁVU
František Černý
deník Kultura
Řekněme zcela otevřeně: stavíme znovu varty na nejednu z pozic, kterou jsme v posledních letech lehkomyslně vyklidili. Ne, nevracíme se a nesmíme se vracet, neboť takový ústup přinesl by umění záhubu, přinejlepším stagnaci. Jen lépe a odpovědněji se zamýšlíme nad sebou a nad svými jevištními tradicemi, neboť chceme do zítřků vzíti s sebou vše, co stojí za to, aby žilo. Zdá se nám, že už konečně ožijí slavné tradice českého satirického divadla, na něž jsme při představení varšavské Syreny s lítostí vzpomínali. A dnes – po páteční premiéře Burianovy Vojny v D34 – objevuje se zas nová naděje. Zdá se, že toho večera s burianovským temperamentem vtančilo na poříčskou scénu divadlo poesie, které tolik znamenalo pro nás kdysi a které i dnes moho by mnoho znamenat.
Ve Vojně po dlouhé době znovu naplno zazářilo osobité umění národního umělce E. F. Buriana, který v posledních letech sice hledal, rozdával podněty, stál v čele, avšak činil tak mnohdy za cenu ztráty svého osobitého uměleckého profilu. Někdy jsme až nechápali, jak se odvracel od svého předválečného díla. Teprve v posledních dvou letech prosvitlo z Burianovy práce zcela jasně, že umělec už nechce za cestě za uměním našich dnů zužitkovat to velké, zdravé a své z předválečného vývoje. Ukázal to zejména Pogodinův Muž s puškou a Haškův Švejk.
Volba Vojny zřetelně říká, o jakou poesii E. F. Burianovi jde a kde vidí záchytná místa ve své předválečné tvorbě. Je to orientace správná, vždyť právě ve večerech lidové poesie s dramatiky nejsilněji vynikaly národní a lidové rysy jeho umění. Avšak nejen to, Vojna byla průrazný čin politický, neboť poprvé zazněla v předvečer začátku druhé světové války a hrála se ještě na počátku německé okupace. Verše a písně lidových umělců o lásce a nenávisti, verše protiválečného vzdoru a bolesti, vybrané z Erbenovy sbírky, promlouvaly tehdy zvláště vzrušeně. Jak potom vidět, že ani dnes neožívá Vojna náhodně! Dlouho jsem už neslyšel a především neprožil tak aktuální slova, jako v pátek a sobotu večer v závěru Vojny. Rekruti s mrtvým kamarádem na ramenou a s ozbrojenou vesnicí v zádech, říkají tu za pochodu k vzrušenému hledišti: ...“ dejte pozor na sebe a na svoje děti!“...
Po kratičké předehře zvedá se radostný ornament Seydlovy opony a do prázdného jeviště, oživeného na černém horizontu dvěma chaloupkami na způsob obrázků z perníku, vpadá rozradostněný masopust. Začíná skvělá baletní scéna a vše, co se děje, má výtvarnou krásu a řád. Avšak první obraz zůstává právě jen výtvarnou záležitostí, neboť slov je tu pomálu, i dějovost je slabá a stylisace přespříliš. Jadrného humoru tu takřka není – nemůžeš prostě prožít pravé masopustní veselí. V druhém obraze přibývá děje ve scéně námluv a svatby, herci se najednou divákům přiblíží, a v třetím obraze strhne tě scéna, když kolem mladých rekrutů tančí Smrt. Ta scéna má tolik básnického obsahu, tolik myšlenkové náplně a takovou údernost, že za ni prožiješ víc, než jinde často za celý večer. Čtvrtý obraz rozezpívá touhu a smutek opuštěných žen, v pátém obraze zasrší hněv a bída zázemí proti zazobaným sedlákům – a už přichází druhé vrcholné místo večera. Rekruti přinášejí zraněného kamaráda, uloží ho do trávy zelené a vzpomínají a zpívají, loučíce se s mladým životem. Zde mistrovství libretisty a režiséra i talent souboru vrcholí. Kamarád zemře, a když rekruti zaslechnou zpěv nového batalionu, tasí meč proti válce. Na to přichází strhující monumentální závěr, o němž byla řeč.
Už verš a hudebně dramatický tvar Vojny vedou režiséra k stylisaci. Burian stylisuje, odvážně a citlivě a jen výjimečně překročí hranici pravdy a znemožní herci, aby mu divák věřil. Přemíru stylisace nalézáme v prvním jednání, sklon k určité násilnosti ve smíchu sedláckých manželů či ve scéně 'dojení'. Avšak po většinu večera nejenže nás toto slohotvorné Burianovo úsilí z prožitku nevytrhuje, ale naopak v nás prožitek stupňuje. Režisérova práce prokazuje školu lidového umění prostoty a jednoduchosti.
Ta prostota uchvacuje v pohybovém vyladění večera, přelívá se i do práce choreografky Niny Jirsíkové a výtvarníka Seydla a zejména si nás získává v přednesu veršů, které znějí mužně, nesentimentálně a ovšem i neobyčejně hudebně. Také Burianova hudba, krásně srostlá se scénickou akcí, má lidovou čistotu a prostotu.
Burian má tentokrát celý soubor pevně v ruce a z elánu a výsledku všech spolupracovníků zajisté správně soudíme, že ne na jejich újmu.
Inscenace Vojny je výzvou do boje proti konvenci. Vítáme tuto výzvu, nechtíce tím ovšem říci, že Burianova cesta je – či má být – cestou jedinou. E. F. Burianovi, který dnes nachází jistotu a oporu v kladných stránkách svého předválečného díla, do další práce pak přejeme, aby měl ještě větší chuť a odvahu k experimentům a aby se nebál ani omylů. U umělců druhu E. F. Buriana není ostatně nikdy nebezpečí zabloudění, je tu však vždy naděje, že z veliké odvahy vytešou skutečně nová díla, která nás obohatí, a která podnětně ovlivní celé naše divadelnictví.
František Černý.